Třináct dětí z odlehlé kečuánské vesničky Cota Cota jsme vzali na Machu Picchu, o kterém nám před cestou psaly ve svých dopisech. Jak se ukázalo, návštěva slavné památky zdaleka nebyla jediným velkým zážitkem celé výpravy.
Na Machu Picchu jsme za dobu fungování naší cestovky vzali už více než tisíc českých cestovatelů. V srpnu 2026 jsme tam ale vyrazili s trochu jinou skupinkou – se 13 dětmi z malé kečuánské vesničky Cota Cota, která leží ve výšce 4300 metrů v odlehlé části peruánských And.
Místní obyvatelé se živí především chovem alpak a jejich děti mají jen velmi omezené možnosti cestovat. Machu Picchu pro ně bylo téměř nedostupným snem. Rozhodli jsme se, že jim ho splníme.
K vesničce nás přivedl náš průvodce Kuba Neuman, který v Peru žije a ve volném čase pomáhá místním komunitám. Ve zdejší škole je 26 dětí. Původně jsme chtěli vzít na Machu Picchu šest z nich, ale nakonec jsme se rozhodli pozvat 13 nejstarších žáků.
Většinu nákladů na cestu jsme uhradili z prostředků naší cestovky. Jeden z našich bývalých klientů navíc dětem zaplatil večeře.
A jak si děti svůj velký výlet užily?
Cesta začala v pátek 14.8.2026 v Cuscu. Už první den přinesl dětem spoustu nových zážitků. A ty největší je teprve čekaly.
První den v Cuscu
Pro děti z odlehlé vesničky Cota Cota bylo už samotné Cusco úplně jiným světem.
Společně jsme se prošli historickým centrem a navštívili jsme také kostel Compañía de Jesús, kde děti ohromilo množství zlaté výzdoby. Hned se začaly ptát:
„Je to zlato opravdu pravé?“
Potom jsme vyrazili na místní trh. Některé děti už podobný trh poznaly dříve při návštěvě Arequipy, pro jiné to byla úplně první zkušenost s tak velkým a rušným tržištěm. Všude spousta stánků, barev, lidí a nejrůznějšího zboží.
Děti měly svoje kapesné, takže jsme hned na začátku nastavili jednoduché pravidlo: neutratit všechno hned první den.
Děti z Cota Cota na náměstí v Cuzcu
Z Cusca přes průsmyk za dobrodružstvím
Z Cusca jsme pokračovali minibusem směrem k Machu Picchu. Čekala nás cesta přes vysoký průsmyk Abra Málaga ve výšce 4300 metrů nad mořem. Zatímco my v takové výšce sotva dýcháme, pro děti z Cota Cota je to úplně běžná nadmořská výška, ve které celý život žijí.
Kuba děti zavedl na odpočinek do místní turistické restaurace. Nadchlo je její vybavení a nejvíce ze všeho krbová kamna. Za velkého nadšení si také vyzkoušely tradiční místní klobouky.
Jenže dlouhá cesta minibusem pro ně nebyla jednoduchá. Při klesání o více než 3000 výškových metrů se některým udělalo špatně. Museli jsme proto několikrát zastavit. Naštěstí jim stačilo pár minut a energie byla zase zpátky.
Postupně jsme sjížděli stále níž a níž.
Banány a mandarinky
Při sjíždění do teplejších údolí děti čekalo velké překvapení. Poprvé v životě viděly banánovníky a mandarinkovníky rostoucí přímo kolem cesty. Ovoce samozřejmě znaly, ale nikdy ho neviděly růst. A hned také musely zjistit, jak chutná čerstvě utržené.
Výsledek? Na mandarinkovníku nezůstala ani jedna mandarinka.
13 kilometrů do Aguas Calientes
Odpoledne jsme dorazili až na konec silnice poblíž Machu Picchu – do Hidroeléctrica. Odtud nás čekalo 13 kilometrů pěšky podél železniční trati a posvátné řeky Urubamba, hlubokým údolím mezi zelenými horami a džunglí. Počasí nám přálo a děti si mohly cestu naplno užít. Cílem bylo Aguas Calientes, městečko pod Machu Picchu.
Byli jsme zvědaví, jak děti tak dlouhou cestu zvládnou. A zvládly ji skvěle – celých 13 kilometrů ušly za necelé tři hodiny.
A jakmile dorazily do Aguas Calientes?
Na odpočinek nebyl čas.
Děti hned někde sehnaly fotbalový míč a pustily se do hry. Místní osvětlené hřiště s umělým trávníkem pro ně bylo doslova pohádkové.
Po 13 kilometrech v nohách? Žádný problém!
Děti večer před výstupem na Machu Picchu
Hotel, teplá sprcha a záhadný kohoutek
Dětem jsme zaplatili stejný hotel jako našim klientům. Paní majitelka náš projekt podpořila a poskytla nám slevu.
Děti byly z hotelu u vytržení. Čisté bílé pokoje, hezké koupelny a hlavně něco, co pro ně doma není samozřejmostí: teplá voda, která teče ze sprchy, kdykoliv si ji pustí. Běhaly mezi pokoji, navštěvovaly se navzájem a objevovaly všechny ty malé věci, které pro ně byly nové.
Dokonce se později ptaly Kuby: „A kdy půjdeme zase na ten hotel dát si tu teplou sprchu?“
A pak přišla další malá záhada. Holčičky přišly za Kubou s otázkou, jak si mají vyčistit zuby, když jim neteče voda v umyvadle. S kohoutkem už zkoušely otáčet doprava i doleva, ale nic. Kuba jim poradil, že kohoutek se musí jednoduše zvednout nahoru. Radost byla obrovská. Pro nás úplná maličkost. Pro ně další malé velké „poprvé“.
Z termálních lázní na Machu Picchu
V neděli ráno jsme děti vzali do termálních lázní v Aguas Calientes. Moc se těšily, ale brzy zjistily, že lázně nejsou úplně totéž co koupaliště. Voda lákala ke skákání a dovádění, takže jsme je museli několikrát usměrnit, aby nerušily ostatní návštěvníky.
I tak si koupání užily. Potom se všichni, včetně paní učitelky a pana ředitele, převlékli do svého nejhezčího oblečení. Čekal je totiž vrchol celé výpravy – návštěva Machu Picchu.
„Co máme udělat?“
Ve frontě na Machu Picchu děti překvapilo množství zahraničních turistů (kterým říkaly „gringos“) i přísně organizovaný vstup.
Pasy, vstupenky, kontroly – pro nás běžná věc, pro děti z Cota Cota něco úplně nového.
Když konečně přišly k bráně, nervózně se ptaly Kuby: „Jak máme projít? Co máme říct? Co máme udělat?“
Kuba je uklidnil: „Jednoduše ukažte vstupenku a občanku, hezky se usmějte – a to je všechno.“
A najednou bylo po nervozitě.
Splněný sen: Machu Picchu!
Po průchodu bránou se před dětmi konečně otevřelo místo, o kterém nám před cestou psaly ve svých dopisech. Machu Picchu.
Počasí nám přálo – bylo příjemně polojasno a okolní hory se chvílemi schovávaly za mraky. Děti už Machu Picchu znaly z fotografií na internetu, ale vidět ho na vlastní oči bylo něco úplně jiného.
Zvědavě se rozhlížely, vyptávaly se, jak Inkové dokázali něco takového postavit.
A nadšené nebyly jen děti. Také pro paní učitelku to byla první návštěva Machu Picchu. Stejně jako děti všechno fotila, natáčela a užívala si každou chvíli.
Děti z Cota Cota na Machu Picchu
Večeře bez telefonů
Po návratu z Machu Picchu si děti konečně trochu odpočinuly. Večer jsme společně vyrazili na pollo a la brasa, oblíbené peruánské kuře na rožni. Dětem moc chutnalo.
Děti měly s sebou také mobilní telefony, některým je na cestu půjčili rodiče. O to víc je telefony fascinovaly a téměř je nepouštěly z ruky. Během večeře jsme jim je proto na chvíli zabavili, aby si užily také společné povídání a jídlo bez obrazovek.
Cesta zpátky domů
V pondělí ráno jsme se vydali na dlouhou cestu domů. Tentokrát jsme ale dětem připravili ještě jedno překvapení – cestu vlakem! Děti byly nadšené, všechno pozorovaly, fotily a natáčely. Obrovskou radost jim dělalo dokonce i obyčejné houkání vlaku.
Z Hidroeléctrica jsme pokračovali minibusem přes průsmyk Abra Málaga do Ollantaytamba. Odtud děti čekalo ještě osm hodin autobusem do jejich vesničky Cota Cota vysoko v Andách.
Po několika dnech plných nových zážitků se děti konečně vracely domů. A s nimi spousta vzpomínek, na které snad jen tak nezapomenou.
Nebylo to jen o Machu Picchu
Když se za celou cestou ohlížíme, uvědomujeme si, že nešlo zdaleka jen o Machu Picchu.
Bylo to o celé cestě.
O prvním dobrodružství ve velkém městě.
O kloboucích v průsmyku Abra Málaga.
O banánech a mandarinkách, které děti poprvé viděly růst.
O fotbalovém zápasu na osvětleném hřišti.
O teplé sprše a záhadném kohoutku.
O ranních termálech.
O nervozitě před vstupem na Machu Picchu.
O radosti z obyčejného houkání vlaku.
O otázkách, smíchu, únavě a zvědavosti.
A o tom největším okamžiku, kdy se sen z jejich dopisů stal skutečností.
Machu Picchu bylo jejich snem. A cesta k němu byla jejich příběhem.
autorka článku: Jitka Důrová za pomoci Kuby Neumana
Proč to děláme?
Naše cestovka vznikla z radosti představovat ostatním naši milovanou Jižní Ameriku. Baví nás objevovat zajímavá místa, cestovat ve skvělých partách a spolupracovat v týmu, který to cítí podobně.
A to, že se nám daří, nám umožňuje dělat i něco navíc. Dlouhodobě podporujeme neziskové organizace a projekty a sami hledáme příležitosti, jak pomáhat lidem v zemích, které máme rádi.
Honza Brotánek, zakladatel naší CK:
„Možnost pomáhat je pro mě jedním z důležitých důvodů, proč mě tolik baví naši cestovku dále rozvíjet. Věřím, že i pár lidí může svým nadšením a iniciativou změnit svět k lepšímu. Nemusí jít o velké věci. Někdy stačí změnit kousek světa několika konkrétním lidem.
Mám obrovskou radost, že se nám podařilo splnit sen dalším třinácti dětem. A hlavně chci poděkovat všem našim klientům. Bez nich bychom na podobné projekty prostě neměli prostředky.“